pátek 17. června 2016

S vůní mýdla

Pamatuju si tu vůni zcela přesně. Bydleli jsme tehdy ve dvoupatrovém domě ve vesnici, která si dnes vznešeně říká městys. Chodila jsem do první třídy, máma byla doma s mladším bratrem, kterému v té době byly dva roky.
Pamatuju si, že jsem seděla v kuchyni za velkým stolem z masivu, na dřevěné židli, která s ním tvořila set a měla v opěradle vyřezávaná srdce. Ty si do dneška pamatuje i Ondra, a to byl malinký; když jsme se stěhovali pryč, bylo mu jen o rok víc.
Pamatuju si úplně dokonale vůni mýdla, které jsme tenkrát měli. Seděla jsem tam za stolem, kreslila do pracovního sešitu hrušky a byla nemocná, nebo jen plnila jeden z těch speciálních úkolů, které jsem dostávala, abych se nenudila. Měla jsem kamarádku-starší sousedku a učivo první třídy jsem prý tehdy měla v malíku ještě před zápisem. Stejně jako brácha, ten uměl číst snad už v době, kdy jsme se, pro něj poprvé, stěhovali (přišlo to pak ještě několikrát). Toho jsem to ale pro změnu naučila já.
Pamatuju si cestu po chodníku kolem kostela a čápy na kostelní věži, zarostlého pana starostu, kamarádku, jejíž jméno si nepamatuju a jejíž maminku nikdy nezajímaly knedlíky, které uvařila z trávy a hašeného vápna.
Pamatuju si sousedku Lenku, co byla opět let starší a byla to právě ona, kdo mě naučil číst, psát i počítat. Dlouho jsme si pak ještě vyměňovaly dopisy. Jednou jsme se za ní, roky potom, co jsme se odstěhovali, stavili, když jsme jeli kolem. Byla dost překvapená, že nás vidí, úplně si pamatuju ten obličej, jak se vyklání z okna ve druhém patře a snaží se přehlédnout hranici balkonu. Po pár minutách rozpačitého rozhovoru za ní přišel nějaký kluk a ona navždycky zmizela z mého života. Roky potom jsem se dozvěděla, že její táta, který jezdil s tatrovkou a jednou nás vzal na smeťák na kopci, umřel na rakovinu, prý hodně pil.
Pamatuju si na svou první lásku Vlasťu, který byl taky o pár let starší.
Pamatuju si, jak jsme se tulili pod balkonem na zahradě, jak se mě zeptal, jestli ho mám ráda a jak mi bylo trapně, když jsem zjistila, že nás máma viděla. Jezdili jsme spolu na kole z jednoho konce ulice na druhý a já ho po tom stěhování viděla znovu až o několik let později, když u nás zazvonil a sháněl praxi u táty ve firmě.
Pamatuju si na skoro souseda Ondru, co bydlel o několik domů v ulici dál, hned vedle proluky, kde jsme si spolu často hrávali.
Pamatuju si prorostlou hromadu suti, na které se často vyhřívali ještěrky a my se je snažili chytat. Tehdy jsem zjistila, že ještěrky ze strachu pouští ocásky.
A nepamatuju si, co jsem si o tom tehdy myslela.
Pamatuju si, jak při nástupu do první třídy zařadili Ondru do áčka a mě do béčka, po „prohraném“ roce stráveném ve školce. Do třídy jsem ale dostala jeho sestřenici Simonu, která měla krátké blonďaté vlasy, dlouhý husí krk, hlásila se jako divá a já žárlila, protože to vypadalo, že je chytřejší než já.
Pamatuju si, jak nás paní učitelka Zajícová v první třídě uvítala obrázkem Červené karkulky, barevnými křídami ho nakreslila na tabuli. Zdobil ji ještě několik týdnů po zahájení školního roku. I to, jak jsem seděla v poslední lavici s Dušanem a bála se ho, protože skoro nemluvil. Jak cestou domů hrála z místního rozhlasu, na počest nás prvňáčků, Dáda Patrasová. Na to, jak mi mamka nekoupila pastelky, protože jsem vběhla do silnice a málem mě srazilo auto a ona se tak vyděsila a tak naštvala na mou lehkovážnost, že na to zapomněla. A taky na to, jak mi nakonec koupila progresky a já záviděla všem, kdo měli vysunovací „kohinory“.
Pamatujete si je  někdo? Dělají se ještě?
Pamatuju si, jak Vlasťa žárlil na Ondru, když jsem se šla podívat na jeho nového psa a jak se durdil, když se mu spolužáci posmívali, že mě miluje.
Jak vlastně ani nevím, jestli jsem se s ním kdy rozloučila.
Pamatuju si, jak jsem se na té děravé, hrbolaté ulici, kde jsme bydleli, učila jezdit na bruslích, jak jsem tehdy v první třídě poprvé a naposledy vyhrála závody ve sprintu, protože jsem jako jediná na start šla, neběžela a neunavila se.
Jak jsem poprvé v životě viděla padat kroupy a moje naivní, vílí já si myslelo, že z nebe padají perly.
Jak jsem milovala Království květin, jak jsme na ulici hráli bumbrlíka a to slovo nás vždycky šíleně rozesmálo.
Jak hned za koncem děravého asfaltu začínalo pole táhnoucí se do kopce, bylo plné cukrové řepy a v dálce za horizontem se tyčil Hostýn, kde jsem byla jednou jedinkrát, a to ještě dávno potom, co jsme se odstěhovali z jeho přímého dohledu.

Nedávno jsem si doma umyla ruce mýdlem které si máma schovává pod dřezem v kuchyni. A ta vůně byla identická. Všechny ty pocity se vrátily, hrušky v sešitě, dřevěný stůl, sbírání mandelinek a mamčiny jahody, které chválila každá sousedka a kamarádka, které se jí tam tenkrát podařilo na těch pár let získat. Vzpomínka na jakousi Denisu, která nás sem tam chodila hlídat a brácha jí říkal Slečna Teniska. Na tetu Koko, která mu dávala bonbony, na to jak z dětského sedadla na mamčině kole křišel „napi*u, napi*u“ a myslel tím, abychom jeli do hospody, která se jmenovala Na Špici. Myslím, že odtamtud mám zafixovanou chuť ledňáčka.

Pamatuju si na to, jak neskutečně šťastné dětství jsem měla. Snad mi ho ta obyčejně neobyčejná vůně mýdla pod dřezem připomene pokaždé, když budu mít pocit, že se propadám do té požírající temnoty někde uvnitř hlavy, schované za všemi těmi úsměvy, které málokdo dokáže prohlédnout.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za přídání komentáře. :)