pondělí 13. února 2017

Jeníček, Jiříček, Petříček

Z útrob se jí rozléval spalující chlad. Nikdy nemyslela, že je možné tyhle dva pocity zažívat zároveň. Ještě jednou očima přelétla lékařskou zprávu, která definitivně potvrzovala to, co vždycky intuitivně věděla.

neděle 1. ledna 2017

A tak zase od začátku

Mám nejlepší diář na světě. Literární od Papelote. Na každý den v roce je v něm místo obligátního, prostězaznamenaného jména mikropovídka.
A tak jsem si k dnešnímu dni, inspirovaná těmi mikronádhernostmi, zaznemenala několik předsevzetí...

neděle 4. prosince 2016

Ty jsi tak hodná...

Našla jsem peněženku. Cizí. V Brně. Sice v ní bylo víc kondomů než peněz (tři ku nule), ale taky snad všechny myslitelné doklady včetně zbrusu nové lítačky po Praze. A chtěla jsem ji vrátit majiteli. Po pár peripetiích (neúspěšně snaze najít majitele na Facebooku a volání na městskou policii, kde byli tak nápomocní, že jsem chvíli přemýšlela, že ji mrsknu pod první zaparkované auto a uteču) se mi nakonec podařilo zjistit, kde kluk studuje, zavolat do školy (v Praze) s prosbou, ať mu dají vědět a předají mu na mě kontakt.
Předali. Volal. Bylo to ještě takový dvacetiletý miminko a než si pro tu peněženku přišel, trvalo mu to několik hodin. Jako dík mi věnoval reprodukci nerozpoznaného originálu na kousku okousaného balicího papíru. Takové hezké gesto.
Jenže nejvíc překvapující na tom pro mě bylo to, jak se na mě odevšad sneslo, jak jsem hodná. Od studijní referentky z univerzity, z pokusů kontaktovat toho kluka na Facebooku, od kolegů v práci.
Jenže já nejsem hodná. Jen se řídím kategorickým imperativem. A nebylo by na škodu, kdyby to v dnešním světě dělali všichni.

sobota 10. září 2016

Křídla motýlí

Byly dvě hodiny ráno. V baru, který přestal neexistovat, seděla lehce nesourodá trojice. Jden upíjel whiskey se zázvorovým pivem, druhý jakýsi koktejl, který podávali v měděném hrníčku a jehož jméno si nezapamatovala. Jen věděla, že jeho součástí je okurka, kterou nesnášel.
Ona srkala sodu.
Oni dva ještě před čtrnácti dny netušili, že něco jako Česká repulika vůbec existuje, natožpak nějaké Brno. Ona v tom městě střídavě trávila poslední čtvrtinu svého života.
Byly dvě hodiny ráno. Bavili se o Harry Potterovi, o (ne)vědomosti Američanů, o tom, jak ji naučí jezdit na snowoardu, až jednou přiletí do Kalifornie. Až. Ne jestli.
Byly dvě hodiny ráno a oni se už několik hodin bez přestávky dokázali bavit s těžkým sarkasmem i lehkou ironií, aniž by se kdokoli urazil, vtipkovat o Twitteru, angličtině a jejích přízvucích. Probrat nic a všechno.
Byly dvě hodiny ráno. Za pár hodin odletí.
Prchavost okamžiku, který rozrezonuje všechny ty důvody, kvůli kterým před pár měsíci tak rázně změnila kurz svého života. Maličkosti.
Mávnutí motýlích křídel, které vám dá sílu zase na chvíli vzlétnout.

sobota 2. července 2016

Vidět víc

Občas
vidím
víc.

Občas vidím,
co jiní nevidí.

Vidím, 
co není.

Vidím.
Tebe.

úterý 21. června 2016

Gesta

Gesta.
Agnes.
Tolik toho o nich věděla. Dají se krást. Nikdo se neptá, čí ve skutečnosti byly.
Hlavně že té druhé tak sluší.

Gesta.
Kradená.
Předávaná.
Sdílená.
Malá pusa na čelo, tam, co začínají růst vlasy.
Všechno zažehnáno.
Lepší.

Gesta.
Kradu je očima.
Přeju si, aby byly moje.

pátek 17. června 2016

S vůní mýdla

Pamatuju si tu vůni zcela přesně. Bydleli jsme tehdy ve dvoupatrovém domě ve vesnici, která si dnes vznešeně říká městys. Chodila jsem do první třídy, máma byla doma s mladším bratrem, kterému v té době byly dva roky.
Pamatuju si, že jsem seděla v kuchyni za velkým stolem z masivu, na dřevěné židli, která s ním tvořila set a měla v opěradle vyřezávaná srdce. Ty si do dneška pamatuje i Ondra, a to byl malinký; když jsme se stěhovali pryč, bylo mu jen o rok víc.

neděle 3. dubna 2016

Krabice

„Miluješ ho?“

Přímost otázky mě vykolejila. Slíbili jsme si, že nebudeme mluvit o osobních věcech.
„Cože?“
„Ptám se, jestli ho miluješ,“ zopakoval.