sobota 10. září 2016

Křídla motýlí

Byly dvě hodiny ráno. V baru, který přestal neexistovat, seděla lehce nesourodá trojice. Jden upíjel whiskey se zázvorovým pivem, druhý jakýsi koktejl, který podávali v měděném hrníčku a jehož jméno si nezapamatovala. Jen věděla, že jeho součástí je okurka, kterou nesnášel.
Ona srkala sodu.
Oni dva ještě před čtrnácti dny netušili, že něco jako Česká repulika vůbec existuje, natožpak nějaké Brno. Ona v tom městě střídavě trávila poslední čtvrtinu svého života.
Byly dvě hodiny ráno. Bavili se o Harry Potterovi, o (ne)vědomosti Američanů, o tom, jak ji naučí jezdit na snowoardu, až jednou přiletí do Kalifornie. Až. Ne jestli.
Byly dvě hodiny ráno a oni se už několik hodin bez přestávky dokázali bavit s těžkým sarkasmem i lehkou ironií, aniž by se kdokoli urazil, vtipkovat o Twitteru, angličtině a jejích přízvucích. Probrat nic a všechno.
Byly dvě hodiny ráno. Za pár hodin odletí.
Prchavost okamžiku, který rozrezonuje všechny ty důvody, kvůli kterým před pár měsíci tak rázně změnila kurz svého života. Maličkosti.
Mávnutí motýlích křídel, které vám dá sílu zase na chvíli vzlétnout.

sobota 2. července 2016

Vidět víc

Občas
vidím
víc.

Občas vidím,
co jiní nevidí.

Vidím, 
co není.

Vidím.
Tebe.

úterý 21. června 2016

Gesta

Gesta.
Agnes.
Tolik toho o nich věděla. Dají se krást. Nikdo se neptá, čí ve skutečnosti byly.
Hlavně že té druhé tak sluší.

Gesta.
Kradená.
Předávaná.
Sdílená.
Malá pusa na čelo, tam, co začínají růst vlasy.
Všechno zažehnáno.
Lepší.

Gesta.
Kradu je očima.
Přeju si, aby byly moje.

úterý 19. ledna 2016

Sirény

Říkal, že mám krásný hlas.

Vlastně
říkal nádherný.

Jako kdyby věděl,
co zrovna
potřebuju slyšet.

Jako by to mohlo zmírnit
vinu
mé nevěry.

Jako by to bylo
poprvé.

Jako bych nebyla
siréna.
Co svým zpěvem
láká neopatrné námořníky.

Jako bych nebyla
to já.
Kdo se nakonec
tříští o skaliska.

pondělí 28. července 2014

Intenzivní

Myslela jsem, že tenhle blog je nadobro ztracený, a vy nakonec nejspíš taky, tak si nejsem jistá, jestli článek někdo najde. Dneska jsem ale na chvíli zažila něco, co prostě potřebuju sdílet: 

Seděla jsem v Burger Kingu uprostřed největšího města Kazachstánu a čekala na dva lidi, kteří se pro mě na pár týdnů stali nejlepšími přáteli. Ona, holka z Polska, vychovaná jako katolička, která ale přestala věřit v Boha. On, kluk z Ázerbájdžánu, o rok mladší než ona, co před pár lety přestal věřit v to, že není jiného boha než Alláha, a místo toho začal číst Sokrata a věřit ve filozofii. Během pár týdnů se sblížili natolik, že bez sebe nedokážou být ani hodinu. Místo, které je všude na světě stejné, brownies se zmrzlinou, kterým jsme oslavili konec Ramadánu, má všude na světě stejnou chuť. Ale tahle situace byla tak jedinečná, že jsem na chvíli měla pocit, že nic tak intenzivního už v životě nezažiju. A pak jsem příšerně zmokla, když jsem se, na chvíli sama, snažila přejít jednu z hlavních ulic města, abych se dostala do třípokojového bytu, který momentálně obývám s dalšími čtrnácti lidmi, a na chvíli měla pocit, že nikdo na světě se v ten moment nemá tak dobře jako já.

pátek 31. května 2013

Zpívat neuměla

Zpívat neuměla, to věděla až příliš dobře, nehledě na to, že jí to často a rád připomínal. Jenže dneska měla pocit, že by líp než on zazpívala i halí belí.
Nikdo si toho sice, zdálo se, nevšimnul, ale ona zřetelně cítila tak jistou nejistotu v jeho hlase, že chvíli přemýšlela, že půjde poprosit zvukaře, aby ho úplně ztlumil. Ale neudělala to, protože publikum šílelo stejně jako jindy.
„Rozešel jsem se s Karlou,“ špitl, když jsem jim pomáhala sbalit věci. Pavel zrovna cosi vyřizoval s provozním a museli všechno co nejrychleji posbírat, aby se mohla nachystat další kapela. A tak bylo zase jednou potřeba holky pro všechno alias mě.
„Já vím,“ odpověděla jsem klidně.
„Mluvily jste spolu?“ zamračil se.
„Ne, ale hodinu jsem tě poslouchala. Bylo to slyšet. Nebo vlastně spíš nebylo…“
„Neříkej to zatím Andrejce, potřebuju se s tím nejdřív srovnat sám.“
„Moje dcera není hloupá, myslím, že jí bude divný, kam se Kája poděla.“
„Moje dcera by se to ale mohla dozvědět ode mě, nemyslíš?“
Ok, měla jsem na jazyku, ale asi nebyl na můj cynismus zvědavý.
Andrejka, zatímco jsem já svíjela kabel od mikrofonu, seděla u baru na vysoké židli, cucala zakázanou kolu a hojdala nožkama. Celá šťastná, že se hraje v klubu, kde se nekouří, a ona se zase jednou mohla přijít podívat na tátu.
„Proč to vlastně všechno děláš?“ vytrhl mě najednou z ticha Davidův hlas.
„Protože nemám žádnou hrdost.“

čtvrtek 21. února 2013

Devils inside Me

Svět kolem mi nahání strach. Už čtvrtý den. Ostříhala jsem si vlasy, takže teď nosím zubatou ofinu, ve které se snažím schovat. Chtěla jsem si koupit růžové brýle, mám ráda povrchní řešení hluboce zakořeněných problémů, ale nikde je teď nemají. Asi, že je zima. Asi, že je tma. Asi, že už několik týdnů nikdo pořádně neviděl slunce. A že je teď v módě dívat se na všechno černě.
Pár dní zpátky jsem ztratila klíče.
Doslovně i metaforicky. A nemohla se dostat domů. Doslovně i metaforicky. Ztráta přístupu do napůl vybydleného bytu mi nijak zvlášť nevadilo, horší pro mě bylo, že jsem se najednou nemohla dostat do světa, který jsem si od pěti let systematicky budovala v hlavě. Všechny dřívější kudrlinky hodné básní Rubéna Daría se rozpustily, pávům vypadalo honosné peří a princeznám zlaté vlasy.
Klíče od bytu jsem našla po dvou dnech. Vytratila jsem je v knihovně a nějaký dobrák si myslel, že by bylo dobré je schovat, že je nejspíš někdo bude ještě potřebovat. Mýlil se. O ty reálné klíče jsem nestála, mohla jsem klidně dál přespávat střídavě na cizím gauči nebo na ničí lavičce v parku. Ale když jsem je náhodou zahlédla za pultem v krabičce ztráty a nálezy, řekla jsem si o ně. Napadlo mě, že v prázdném bytě třeba bude jednodušší hledat ty druhé.
Jenže to tak samozřejmě nebylo. Když jsem místo čistých košil našla ve skříni jen prázdná ramínka a zbytky vůně po naftalínu, cítila jsem, jak ty důležitější klíče propadají časem kamsi do minulosti, na kterou už nikdy víc nedosáhnu. A tak jsem si shrnula vlasy do čela, položila se doprostřed pokoje na podlahu a od prvního démona, který se usadil ve vzduchoprázdnu mé imaginace, se nechala vtáhnout do kola.

sobota 9. února 2013

Dneska ráno v pět

Bylo půl páté a otevřeným oknem do pokoje pronikaly první zvuky ranní ulice. Nespala, ale nebyla ani úplně vzhůru. Začínal den. Den, na jehož konce zemře a nastane konec.